Když mužům tikají hodiny

Obsah:

Často se říká, že na ženu to prostě přijde a nemůže si pomoci. Často se říká, že muži to mají jinak, že pro nás muže to přichází, až se dítě narodí, ale je to opravdu tak?

Chtěl bych říci, že ano, že si nás drobeček nakonec získá, ideálně až začne mluvit a je s ním opravdu intelektuální zábava, ale bohužel to říci nemohu. Nemohu to říci, protože když vidím budoucí maminku, připadá mi hrozně krásná a musím jí hladit bříško a závidím jí a jejímu partnerovi, že za pár měsíců už nebudou pouze dva, ale že se jim narodí někdo neuvěřitelně malý a krásný, někdo, kdo vzešel z nich obou, někdo, vůči komu mají obrovskou odpovědnost, někdo, kdo změní jejich životy a zároveň je udělá nekonečně krásnými. Ano, uvědomuji si, že budu muset domů přinést peníze, abych drobečkovi zajistil domov, jídlo, oblečení, vzdělání a spoustu dalších věcí, nepředstavuji si to jako pohádku, ale zároveň vidím ty malé prstíky, které se obemknou okolo mého ukazováčku, zároveň vidím, jak budu svému dítěti pomáhat s domácími úkoly, jak je budu učit bruslit, lyžovat, plavat a spoustu dalšího. To je nádherná představa, ale je neobyčejně silná, i když vím, že nakonec může být vše jinak, že se mé dítě může narodit nemocné a nebude moci většinu z těch věcí, o nichž sním dělat, přesto není nic, po čem bych toužil více, než po dítěti. Je mi 33 a možná se ptáte, proč tedy rodinu ještě nemám. Asi na to nedokážu úplně přesně odpovědět, obzvláště proto, že jsem děti vždy miloval a dítě chtěl mít. Zároveň jsem ale nikdy doopravdy nechtěl mít dítě se svojí partnerkou. Vždy byla nějaká podmínka, pochybnost, nějaké ale nebo až. Až ve svých 32 letech jsem si byl poprvé jistý, že je správný čas a správná žena pro to, abychom přivedli na svět nový život. Před necelým rokem jsem totiž už necítil žádné pochybnosti a podmínky, bylo vše naprosto jasné, konečně jsem s člověkem, se kterým chci mít dítě, vlastně děti, Aničku a Matěje, ale na tom nezáleží, důležité je, že jsem potkal někoho, komu jsem naprosto věřil, že je ten pravý, bez pochyb a čehokoliv jiného, co by mohlo vrhnout jakýkoliv stín na představu společné rodiny. Zvláštní je, že v okamžiku, kdy to člověk opravdu chce se to nemusí podařit a i ten neúspěch může vztah narušit hlavně v případě, kdy si partneři nedokáží říci, že to přeci nemusí být hned, že dítě má být plodem jejich lásky a ne touhy po dítěti. Ale to sem nepatří, tento článek je jenom a pouze o tom, že i mužům tikají biologické hodiny, že i my můžeme být zmítáni touhou po dítěti. Ano, je to tak, spousta mých přátel a známých opakují to klišé, že to chtěla jejich partnerka, ale mám i kamarádky, kteé přiznávají, že se jim do dítěte nechtělo, ale že přišlo a zamilovaly si je až posléze. Je to individuální, každý k tomu přijde jindy a někdo nikdy. Někdo naopak může po dítěti neuvěřitelně toužit, a když přijde miminko na svět, najednou si uvědomí, že mu to nic neříká. Za sebe však mohu říci, že můj nejšťastnější den bude ten, kdy se stanu otcem. Chci být u porodu a chci svoji partnerku držet za ruku, chci jí utírat pot a dýchat s ní, chci jí být oporou v tom bolavém, ale přesto krásném okamžiku. Ne, nikdo nemůže čekat, že bych po porodním sále pobíhal s kamerou, ten okamžik je na něco takové příliš intimní, je o podpoře a společném prožitku, je i o společném strachu, aby bylo vše v pořádku. Je i o odvaze ženy, vzít s sebou svého muže, aby ji viděl v bolestech, krvi a dalších, oku příliš neladících okolnostech. Musí překonat stud, stejně jako muž musí překonat strach, že nezvládne bolest, kterou uvidí u milované ženy. To je hrozně moc a vím, že budu v té chvíli tak silný, jak jsem snad nikdy nebyl. Ne proto, že bych byl z kamene, ale proto, že musím a chci být své partnerce oporou.

Když se zamyslím nad předchozími řádky, možná to není až tak biologické, možná to není o věku, ale spíše o správném člověku ve správné chvíli. O to je to snad krásnější, když se narodí miminko z lásky, ne proto, že má někdo potřebu, že přicházejí jeho roky, je to něco snového, něco, pro co by člověk skočil do neznáma kdykoliv. A možná je to opravdu jenom biologické a tělo upravuje chemickými impulsy pocity tak, aby naplnilo svůj reprodukční cíl, ale na tom nezáleží. Co jsem Vám pochybovačům chtěl sdělit je, že i s muži to mlátí, že i my dokážeme toužit po dítěti, že to pro nás není přítěž a nutná součást soužití se ženou. Možná se za to trochu stydíme, možná to tak necítíme všichni, ale je nás spousta těch, kteří po dítěti opravdu toužíme, teď hned, bez pochyb a podmínek, teď, jenom s láskou a vírou.